Vzpomínky na Vánoce – Stanislava Vinklátová

Když jsem byla malá, trávili jsme Vánoce jen v úzkém kruhu, maminka, tatínek a starší sestra Magda. Na Štědrý den jsme musely být se sestrou vždycky obě vykoupané. Nejdřív se vykoupala sestra, pak tam strčili mě a najednou, když už jsem se utírala, zazvonil zvonek a já jsem zase prošvihla Ježíška. Ale balíčky už byly pod stromečkem. Docela dlouho jsem věřila, až ve škole se spolužáci postarali o pravdu. To byl jediný zvyk, který si pamatuju. Moje maminka pocházela z Jugoslávie, byla Srbka. Tatínek se s ní seznámil tam. On se narodil na Moravě jako nemanželské dítě v době světové krize. Jeho maminka ho musela nechat u svých rodičů a šla po Evropě hledat práci. Práci našla v cukrovaru v Jugoslávii. Otec u ní žil od svých 14 let a vyučil se tam jako umělecký klempíř. Tam se seznámil s maminkou, vzali se v roce 1938, těsně před válkou.

Protože měl otec české občanství, nebylo jim v Srbsku za války přáno. V roce 1942, po heydrichiádě, se rozhodli odstěhovat do Československa. Tatínek však byl okamžitě za hranicemi sebrán a poslán na nucené práce do Německa. Maminka zůstala sama s tehdy tříletou sestrou Magdou ve Skřivanech u Nového Bydžova. Neměla to vůbec jednoduché, mluvila pouze srbsky a maďarsky. Magda se však rychle naučila od dětí česky a od ní pak i maminka. Se životem se prala statečně, sbírala lesní plody a později pracovala u švadleny, pro kterou pomáhala se začišťováním švů a obšíváním dírek. Za odměnu dostávala jídlo a později, protože byla šikovná a poctivá, mohla si nechávat peníze od klientů, kterým doručovala hotové dílo, což jim zajistilo slušný život. Otec utekl ze železničních dílen v Německu těsně před velkým bombardováním Lipska. Vrátil se domů nemocný na plíce, ale dostal se z toho a začal pracovat u dráhy v Nymburce. Rodina se kvůli dojíždění přestěhovala do Přelouče, poté dostal otec byt v Kolíně.

Já jsem se narodila v roce 1948 s váhou 1,7 kg. Porodní asistentka mě prý zanechala na poličce u trouby s tím, že se ráno ukáže, jestli přežiju. A vidíte, jsem tady. Když jsem pak měla svou rodinu, Vánoce jsem měla pořád ráda. Milovala jsem, jak děti rozbalovaly dárky, jak byly papíry všude po pokoji. Ze zvyků jsem převedla jen to, co jsem znala z dětství: stromeček, dárky a zvoneček, Když byly děti malé, s chutí jsem pekla. Celý byt krásně voněl. Děti mi pomáhaly a mohly hned sníst rozlámané kousky.

V domově pro seniory žiju osm let a Vánoce už moc ráda nemám. Děti si přejí prožít Štědrý večer ve svém rodinném kruhu, tak bývám sama. Manžel je sám u nás v bytě. Já jsem chromá a nemůžu zdolat schody, takže tam být nemohu. Po prodělané mozkové mrtvici jsem potřebovala pomoc ošetřovatelky, dlouho nebylo v moci manžela, aby mi péči mohl zajišťovat. Je mi to líto, nechci, aby byl na Štědrý večer u večeře sám. Vánoce tady v domově probíhají obyčejně. Personál peče cukroví, usmaží řízky a udělá salát. Dny trávíme na pokoji, díváme se na televizi.

A co bych si přála k Vánocům? Aby byli všichni z rodiny zdraví a aby byl mír. Děsí mě zprávy o Rusku, Americe a Ukrajině a mám strach, do čeho pravnoučata porostou.