Vzpomínky na Vánoce – Jarmila Krupová

No, já bývala zlobivá holčička Jarmilka, ale dárečků jsem měla vždy dost a krásné Vánoce, to teda můžu říct. S tatínkem jsem chodila vždycky před Štědrým dnem na kolínské náměstí a tam se hodně odehrávaly takové ty nákupy. Byla to taková naše tradice od doby, co jsem chápala, co jsou vlastně Vánoce. Držel mne za ruku a my společně chodili po náměstí a pozorovali dění kolem. Mrzlo, takže jsme byli oba nabalení. Tatínek nosil dlouhý kabát a já v tom mrazu stále poskakovala a občas taky upadla.

V té době bylo hodně sněhu a po celém Kolíně se sáňkovalo. Třeba od bývalého Savoye podél kolejí až ke Kolinee. To nebyl jen takový malý kopeček, ten byl pořádně široký a dlouhý. Brzdilo se až u dnešní čistírny. A také jsme chodili bruslit k panu Honejskovi, který nám u něj na dvoře u Starých Lázní udělal takové domácí kluziště.

Když jsme přišli domu, pomáhala jsem mamince připravovat bramborový salát. Vzpomínám si na takové to kolečko, kterým se protlačovaly brambory. Byl to potom samý čtvereček. Maminka se bála mi dát do ruky nůž, tohle bylo bezpečnější. K salátu jsem jedli obalovaného kapra a maminka mi vždy říkala: „Hele, když děláš kapra, musíš vždy dobře usmažit a ne přesmažit.“ Kostí jsem se nebála, opatrně jsem je obírala rukama. A dokonce vařila i rybí polévku z rybí hlavy, bylo v ní hodně zeleniny a jiker. Cukroví se u nás o Vánocích peklo, ale v době války to bylo těžší. Cukr, vajíčka i mouka byly na příděl, to byly takové ty barevné potravinové lístky. Nebyla to jednoduchá doba i připravit štědrovečerní večeři bylo náročnější.

Mívali jsme veliký smrček, zdobíval ho tatínek. Vždy se zavřel do velké místnosti s velkými krabicemi a vylezl, až byl stromeček celý ozdobený. Každá ozdobička byla jiná a hořely na něm opravdové svíčky. Když jsem byla starší, dostávala jsem hlavně hodně knih. Největší radost jsem měla z pohádek. Všechny knihy mám dodnes ve své knihovně doma.

Nevzpomínám si, že bych věřila na Ježíška, ale když byl bratr ještě malý, tak to jsme takzvaně vizitýrovali a hledali dárky. Bratr hlídal a já hledala. Většinou to byly knihy a hračky. Jednou jsme dostali takového toho velkého houpacího poníka, no spíš koně, co byl vyrobený z koňské kůže s takovou tou skoro opravdovou srstí a maminka nás na něm vozila.

Začátkem roku 1943 zavřeli tatínka nejdříve do Terezína a pak do Osvětimi a bohužel jsme ho už nikdy potom neviděli, v koncentračním táboře zemřel. „Žádné další Vánoce už nebyly jako dřív, ale nezanevřela jsem“, vzpomíná Jarmilka, která momentálně využívá odlehčovací službu Clementas Kolín z.ú. a letošní Vánoce bude trávit se svojí dcerou Janou doma.

Nám všem přeje, aby se lidé mezi sebou už nehádali, byli k sobě laskavější a ve světě byl konečně mír.